Malý domek v horách - Sen
Luz C. Cintrón, 17 June 2002
Měla jsem sen, ve kterém jsem
měla jet do hor, abych přivezla nějaké zboží. Dostala jsem darem auto a jela
jsem. Přijela jsem do domu mé tety a začala jsem pracovat, abych ty věci mohla
odvézt zpět. Když bylo vše připraveno, nabalila jsem vše do auta. Všimla jsem
si zvláštní věci, že totiž všichni chtěli sedět na předním sedadle. Auto mělo
velmi dlouhé přední sedadlo, kde mohli sedět čtyři lidé. Jenom jeden ze čtyř
mohl řídit, a volant s pedály byl umístěn uprostřed. Byl se mnou můj bratr
a chystal se, že bude řídit. Řekla jsem: „Dobře! Konečně někdo vyřešil problém,
kdo bude sedět vpředu. Jen už žádné hádky“. Byla tam ještě jedna zvláštní věc:
Jakmile některý pasažér neseděl správně, nebo neseděl, kde měl sedět, auto se
dostávalo z rovnováhy a nemohlo jet. Můj starší syn byl se mnou, ale
v té době mu mohlo být asi 10 let.
Potom, co všechny věci byly dány
do auta, a byla jsem připravena odjet, uvědomila jsem si, že to auto není moje.
Pokoušela jsem se zjistit majitele a říci mu, že je všechno v pořádku, že si
teď auto půjčím, ale pak se vrátím a vezmu si zase to moje. Dvě auta byla „k
dispozici“ a stejně tak i to první, které mi bylo darováno a které bylo trochu
robustnější a mohlo více vydržet.
Když jsem hledala ty lidi, abych
s nimi promluvila, zjistila jsem, že jsem v jiném domě. Tento byl
hlouběji v pohoří. Všechno bylo zelené a v blízkosti byl vysoký
vodopád. Vodopád vycházel z hráze, která měla zásobovat celou oblast a i malý
domek byl odtud zásobován. Voda byla chladná a čistá. Mému malému synu se tam
velice líbilo, všechno chtěl prozkoumat a měl radost. Bylo to nebezpečné,
protože to byly vysoké hory a celý terén byl příkrý, takže bylo třeba být při
chůzi opatrný. Pohoří bylo tak rozsáhlé, že se člověk mohl ztratit, ale já jsem
se nebála. On to také miloval a já jsem si přála, abych tam mohla zůstat. Bylo
to daleko od všeho a spojení by bylo obtížné, ale bylo to nádherné. Chtěla jsem
tam zůstat, i když lidské mínění bylo proti tomu.
Vnitřek domu byl podobný prvnímu
domu (mé tety) a mohlo se k němu přijít velmi úzkou svažující se pěšinkou,
která vedla stále dolů, hlouběji do hor, i když stále vysoko v pohoří.
Terén byl izolovaný a divoký, člověk se mohl ztratit nebo zranit a nikdo by o tom
nevěděl. Uvědomila jsem si, že ten domek býval můj, a že jsem v něm již
dříve bydlela. Stěny byly holé, na některých místech „nedodělané“, protože na
nich někde nebyla ani omítka. Můj syn, kterému teď již bylo dvacet, oddělal
dveřní rámy. (Z obývacího pokoje byly dva východy do ostatních místností.)
Rámy neměly dveře, ale dřevo okolo tam stále bylo. Pak jsem si všimla, že barvy
těch dvou rámů se k sobě nehodily. Jeden byl modrý a druhý červený, oba
byly staré a hrubé. Nebyly přibité, ale připevněné a já jsem nějak cítila, že
to byl výraz úcty. Syn odstranil nějaké spony a uvolnil je od stěny.
Nejprve jsem protestovala, že je oddělal, ale odpověděl mi, že dostanu lepší.
Ten malý domek byl úplně prázdný. Podlaha byla z hrubého betonu, který byl
nerovný a nebyl natřený. Syn mi řekl, že až „majitel“ předělá ten velký dům,
možná že přijde a vylepší tento. Řekla jsem: „Dobře. Mohu začít omítat některé
části a připravit to. Vím, jak se to dělá“.
Pod domem tekla voda. Byla to
mýdlová voda, čistá, ne špinavá, ale mýdlová. Vypadalo to jako kanálový systém,
vedoucí pod domem, ale byl čistý, vše bylo naprosto čisté. Pak začala voda
přitékat skrze mříže, které byly umístěny v každé místnosti. V první
chvíli jsem se obávala, že to způsobí škody, ale pak jsem si uvědomila, že celý
dům je úplně prázdný. Přesto to bylo velmi pohodlné v něm bydlet a vše se
snadno udržovalo v čistotě. Záplava mýdlové vody nepůsobila žádné škody.
Milovala jsem okolí. Bylo tam
mnoho ptáků různých velikostí. Viděla jsem jak létají kolem a slyšela jsem je všude.
Horské zvuky byly jako hudba a vše kolem bylo zelené a svěží. Nic tam
nescházelo. Přesto, že mi bylo řečeno (bylo to lidské mínění), že to tam může
být nebezpečné, vůbec mě to nevystrašilo. Ovšem, bylo to izolované, ale cítila
jsem, že tam patřím a můj syn také (jemu zase opět bylo 10 let) a nikde jinde
bychom nebyli šťastni. Nebyla tam žádná televize, žádné rádio, nic než hora a
to jsem milovala. Probudila jsem se.
Výklad
Lézt na horu a hledat tam
potřebné zásoby je přímluvná služba pro církev. Darované auto je pomazání,
které umožňuje přetékat a sloužit Bohu službou tělu. Dům mé tety může
představovat místo všedního zaopatření, ve kterém člověk pracuje a dře se kvůli
současným potřebám, ale ještě ne pro Jeho dům. Dílo je ukončeno, „zboží“ je
zabaleno, aby mohlo být dodáno, ale všimla jsem si, že je naloženo do auta
někoho jiného. Pomazání někoho jiného? Skutečnost, že auto má jenom přední
sedadlo, ale takové, aby se na ně vešel každý - to vypadá jako že na začátku
snu jsem si neuvědomila, že tam byli i jiní, kteří šli se mnou na cestu, ale já
jsem pracovala jako ten, kdo pracuje sám. Nevšimla jsem si, že byly spory o
„přední sedadlo“, ale přesto jsem byla ráda, že se někdo ujal zodpovědnosti a
řešení. Zvláštní, že to správně nefunguje, dokud se lidé správně neposadí na
svá místa. Jinak je to z rovnováhy a mimo funkci. Lidé, ačkoli si někdy
myslí, že mají mít to co chtějí potřebují poznat, kde je jejich místo a vyplnit je v pokoji, bez
tělesného usilování. Podřízenost a poslušnost potřebujeme kamkoli půjdeme a to
byla podstatná věc, byla to záležitost rovnováhy, a tu nelze jen předstírat.
Nevrátila jsem se
s „posádkou“, která přišla na horu, ale byla jsem přemístěna do malého
domku, kde bylo příjemné žít. Je to hlouběji v oblasti pohoří. Hlouběji
znamená dolů, ne nahoru, podle Pánova smýšlení, podle kterého se máme menšit,
aby On rostl. Cesta vzhůru vede dolů, do služebnosti. Osamocenost, která se zdá
být děsivou, působí mír a pokoj. Dům sám představuje svatyni svatých
v obecenství věřících s Pánem – živý stánek. Jeho stěny jsou holé a
části bez omítky ukazují na nahotu věřícího před Pánem bez vší okázalosti. Dům
je pohodlný, přestože je úplně prázdný. To je způsob života, který dělá
služebníka nejenom důvěryhodným, ale i efektivním. Kanalizační systém pod domem
je posvěcující služba Pánova Slova v našich životech. Je jako běličovo
mýdlo. Přetéká a koná to, k čemu je posláno od počátku. Objeví-li se něco,
co může „voda poškodit“, neobstojí to. Přichází a zaplavuje a odnáší věci,
které jsou nepotřebné. Voda je čistá a mýdlová, tedy typem plodové vody, ve
které je dítě chráněno v děloze. My jsme děti chráněné v Boží děloze.
Podle lidského názoru to místo
není bezpečné. To může být pravda, pokud se tam člověk nenaučí žít. Člověk musí
chodit opatrně, protože terén je příkrý. To zpomaluje „tempo života“. Člověk se
učí chodit tak, jak chodí ON – pomalu, a pohybuje se jen když je to potřebné.
Člověk, který je stále v pohybu, zde nemá místo. Celé prostředí je proti
tomu. To by znamenalo smrt, kdyby tak žil i zde.
Věci, které tam nejsou, jsou
vyváženy věcmi, které tam jsou, v hojnosti vody (dva svědčí o Kristu, voda
a krev), zelené listí, což je nádhera Jeho svatosti (oddělení se), zpěv, hlasy
ptáků, to je chválení a uctívání. To je mnohem žádostivější, než všechny zábavné
věci pod horou a mimo horu. Člověk to místo vidí jinýma očima. Vidí nebezpečí.
A je zde nebezpečí smrti, protože tělo zde umírá, je zabíjeno při každé
příležitosti.
Člověk vidí prázdnotu, holé
stěny, ale Pán vidí něco, co je připraveno aby to bylo zkrášleno, připraveno
k použití efektivním způsobem. Mýdlové vody, které to místo pravidelně
zaplavují, způsobují, že naše mysl je obnovována a přizpůsobována k mysli
Kristově. Odstraňují se věci, které tam nepatří. To místo je skutečnou dělohou
Boží. Lidé odmítnou takovou volbu, protože ji považují za nebezpečnou a za
ztrátu času. Právě tak sobectví se tam netrpí a izolovanost se nikdy nezdá být
dobrá.
Ať to povznese ty, kdo JEJ hledají.
