Metody úspěšných rodičů
Zápas o duši
Duben 2005 (č. 84)
James Stenton
Účelem křesťanské výchovy dětí je, aby z nich vyrostli
schopní, odpovědní, rozvážní muži a ženy, kteří se zavázali žít podle
křesťanských zásad. Takové typy lidí bude církev potřebovat v příštích několika
desetiletích, aby „obnovila tvář země“. Výchova spojuje kázeň, vzdělávání a
tisíce drobností rodinného života. Jinak řečeno děti by měly přijmout za své
sedm ctností křesťanského života: víru, naději, lásku, moudrost (zdravý úsudek),
spravedlnost (odpovědnost), statečnost (osobní pevnost a vytrvalost) a mírnost
(sebekontrola, schopnost ovládat své city a chutě). Děti si tuto pevnost mysli,
srdce a vůle osvojí třemi způsoby:
a) příkladem rodičů a jiných
dospělých, které uznávají;
b) praxí, k čemu je rodiče a
ostatní opakovaně vedou, nebo co musejí dělat;
c) slovním vysvětlením toho, co
vidí a k čemu jsou vedeny, aby dělaly.
Všechny tři výchovné přístupy jsou nezbytné, a to v uvedeném
pořadí. Samotná slova, napomínání, hubování a „kázání“ mají jen malý účinek bez
soustavného příkladu a praxe doma. Velkému počtu rodičů se úkol výchovy daří, i
když se podstatně odlišují povahou, původem, taktikou a zkušenostmi. Praxe
ukazuje, že existuje několik společných přístupů a zásad, které fungují v
rodinném životě. Mějte na paměti: hlavní slovo ve výchově mají rodiče, ne děti.
Nedělejte obvyklou chybu mnoha dnešních rodičů:
a) kázeň chápat především jako
trestání.
b) představovat si cíl výchovy
jako „spolupráci“ chování, účinné „ochočení dětí“, aby byl klid v domě.
Kázeň je ve skutečnosti proces, jak vést děti k odpovědné
křesťanské dospělosti. Do konce svého dospívání by měly děti získat celoživotní
praxi hlavních ctností. Pracujte jako společný tým, buďte příkladem hodným
následování. Mějte na paměti: úcta dětí ke každému z rodičů obráží vzájemný
vztah v rodině. Když ctí manžel svoji ženu, ctí děti svoji matku. Když si žena
váží svého muže, děti vidí otce jako vzor. Názorové rozdíly v důležitých
rodinných záležitostech (např. přístup k trestání) musí být vyřešen ve prospěch
dětí. Každé dítě má jen jeden rozum a svědomí, a proto musí dostávat jednu a
tutéž směrnici od obou rodičů. Dobře vychované děti vidí každého z rodičů jako
„šéfa“.
Uplatňujte „laskavé sebevědomí“ vůči svým dětem. Nebuďte sentimentálně
slabí, ani útočně tvrdí. Poskytujte dětem hodně laskavosti, kombinované s
jasnou a jistou rozhodností ve věci toho, co je správné. „Nenávidět hřích,
milovat hříšníka“, ukazuje dětem, že je máte rádi a neignorujete jejich
přestupky. Pochvalte je, když udělají to, co je správné, dokonce i když to měly
nakázáno. Chvalte je stejně konkrétně, jako když je obviňujete: máme tendenci
obviňovat konkrétně, ale chválit všeobecně. Uvědomte si, že „ne“ je nezbytné
láskyplné slovo a prostředek pro pěstování sebekontroly. Sebeovládání je v
životě naprostá nutnost; v dospělosti to může dokonce být otázka života a
smrti. Usměrňujte svoje děti, ale nepřehánějte to s jejich vedením. Potřebují
se učit z chyb a potřebují růst v sebedůvěře v zápasu s problémy. Čas od času
od vás potřebují slyšet: „Dokážeš to. Snaž se. Nevzdávej se“. Děti, které jsou
v mládí dobře vedeny, mají k názorům svých rodičů důvěru, úctu a později se na
rodiče obracejí o radu i v dospělosti. Nedovolujte to, co neschvalujete. Váš
úsudek o tom, co je správné a co špatné, je základem pro vytváření životních
hodnot a zdravé svědomí vašich dětí. Můžete mít někdy pochybnosti o správnosti
daných rozhodnutí, ale nikdy nepochybujte o svém právu rozhodovat. Jestliže
děti poznají, že sami ustupujete od toho, co považujete za správné, mohou
později nechat své svědomí zaplavit „cítěním“ svých vrstevníků a pokušením
světa.
Nekapitulujte před pokusy dětí ve věku 2-5 a později 13-17
let být „šéfem“. Jestliže jste „šéfem“ vy, když jsou malé, můžete je vést i během
jejich dospívání. Jestliže se vzdáte, když jsou malé, můžete ztratit vliv na
jejich dospívání. Nebudou respektovat vaše vedení, ani mít vlastní
sebekontrolu, a to povede k pohromě.
Kdy by se měly trestat přísně, dokonce tělesně? Za prvé,
když projevují záměrnou neúctu. Za druhé, jestliže záměrně vzdorují vaší
oprávněné autoritě. Za třetí, jestliže poruší své slovo a záměrně lžou. Vše, co
je musíte naučit, je, že „všechno“ záleží na jejich vnitřní úctě k vám a k
vlastnímu čestnému slovu. Je to analogie toho, co se odehrává v trestně právním
systému: pohrdání soudem a křivá přísaha jsou mimořádně vážné věci. Všechno
ostatní v systému závisí na úctě k autoritě soudu a na důvěře v pravdomluvnost
člověka, který je pod přísahou. Proto vážné přestupky nelze ponechat bez
následků.
Učte děti obvyklé zdvořilosti a dobrému chování. To znamená
učte je ohleduplnosti k právům druhých a citlivosti vůči každému. Snažte se v
nich postavit čtyři nosné sloupy civilizované dospělosti: „prosím“, „děkuji“,
„promiňte“ a „dávám čestné slovo“. To nejsou jen ozdoby naší řeči, ale odrážejí
vnitřní hodnotu odpovědného a rozvážného dospělého člověka. Povšimněme si také
toho, že celoživotní vztah lásky k Bohu znamená „prosím“, „děkuji“, „lituji“ a
„dávám své slovo“.
Nedovolme, aby neomezené sledování televize a sdělovací
prostředky měly hlavní slovo v myslích a srdcích vašich dětí. Vaše kontrola
tohoto mocného média zvyšuje u dětí představu vaší síly. Udržování sdělovacích
prostředků pod kontrolou vede k obohacení rodinného života: klidnější společné
jídlo, více čtení, více rozmluv, větší rodinná soudržnost a respekt k autoritě
a vedoucí roli rodičů. Mějte ve svém domově obecně platné pravidlo: „V tomto
domě nebudeme trpěl nic, co někteří lidé považují za normální: neúctu nebo
hrubost, zbytečné násilí, klepy nebo pomluvy, až po pornografii (nebo něco
podobného)“. Pěstujte smysl pro osobní a rodinnou čest. Pravdomluvnost by měla
být na prvním místě především v rodinném životě. Je přirozené, že všechny děti
spontánně lžou, aby se bránily; co však nelze pomíjet, je chladná, uvážená
prolhanost s cílem vyhnout se odpovědnosti. Mějte připravený nouzový postoj,
kterým povedete děti k čestnosti: „Počkej několik minut, promysli si to, pak mi
řekneš pravdu na svou čest. Cokoliv řekneš na svou čest, to ti budu věřit,
musíš však říci pravdu. Je velký rozdíl mezi tím, říci lež a být lhářem.“ Když
řeknou pravdu, pochvalte je za jejich odvahu a integritu.
Pěstujte v dětech také smysl pro to, jak mají reprezentovat
vaši rodinu v okolním světě, v dobrém i ve zlém. Učit děti slušnému chování je
dobrý postup, jak tuto pověst posílit: když jsou děti zdvořilé k dospělým,
přinášejí čest celé rodině. V rodině je každý zdravě hrdý na úspěchy dětí. A
každého se dotýká hanba, jestliže děti udělají něco opravdu špatného. Učte je
hodně o prarodičích a předcích, zejména jak zápasili o víru, často za velkých
osobních obětí. Všichni se skláníme před opravdovými hrdiny.
Učte děti, aby se nebály „být jiní“. Co si o nás myslí
druzí, to opravdu není důležité ve srovnání s oddaností Boží vůli, zachovávání
čistého svědomí, pozvedání rodinné cti. Každý, kdo se snaží žít čestným
křesťanským životem, bude jiný a bude se odlišovat od ostatních lidí. Buďme
dostatečně silní, abychom odolali „tlaku vrstevníků“ a zůstali sami sebou. Když
děti chtějí módní věci (šaty, hračky, šperky, mobily) jenom proto, „že je mají
všichni“, nepodlehněte naléhání. Nechte si několik dnů nebo týdnů na
rozmyšlenou, než s konečnou platností rozhodnete. Když necháte děti čekat,
ukážete jim několik důležitých věcí:
a) nic není tak důležité a
naléhavé, abych to musel řešit hned;
b) poznámky vrstevníků lze
vydržet a nakonec je přejít;
c) módní výstřelky přicházejí a
odcházejí;
d) vy máte kontrolu a pro dobro
dětí uplatňujete rozvážný úsudek, protože berete svoji odpovědnost vážně;
Pamatujte, že jednoho dne se děti ocitnou pod tlakem onoho
„jít s davem“ v postoji k drogám, alkoholu, promiskuitního sexu a víry. Děti si
odnášejí do života to, co se v rodině naučily, získají dlouhodobou praxi, aby
se neřídily jen tím, co si o nich myslí druzí, ale především tím, co je
správné, bez ohledu na mínění ostatních. Ukažte jim jasně, že i vy, rodiče,
jste rovněž děti Boží, které se podřizují autoritě svého Stvořitele.
– James Stenton –